Sedmiletá Amelia byla zdravé a živé dítě, dokud po traumatizující zkušenosti v letním táboře nezačala odmítat jídlo. Postupně přestala jíst pevnou stravu, poté i jogurt a nakonec i pít. Její rodiče se zoufale snažili zjistit, co se děje – obvolávali lékaře, psychoterapeuty, navštívili pohotovost. Nakonec byla hospitalizována a dostala výživovou sondu. Lékaři jí diagnostikovali ARFID (restriktivní porucha příjmu potravy) – poruchu příjmu potravy, která nevyplývá z touhy po štíhlosti, ale z úzkosti a strachu z jídla samotného.
„Pořád jsem si říkal: Přece se musí ozvat mateřská příroda, hlad se o slovo přihlásí,“ vzpomíná její otec Mark. „Jenže ono se to nestalo. Jako by se ten instinkt vypnul.“
ARFID (avoidant/restrictive food intake disorder) byl oficiálně uznán jako psychiatrická diagnóza teprve v roce 2013. Projevuje se různě – některé děti jídlo zcela odmítají, jiné jedí pouze omezený výběr potravin, často ve stále stejné podobě.
Spouštěčem může být traumatická událost, senzitivita k textuře nebo chuti jídla, nebo silná úzkost spojená s jídlem jako takovým. „Když jsem slyšela o ARFID, říkala jsem si: ‚To ne, moje dítě přece nemá žádné senzorické problémy,‘“ popsala Kellee Lanza-Bolen. Její pohled se změnil, když zjistila, že porucha může vzniknout jako reakce na traumatický zážitek – podobně jako když se někdo po autonehodě začne bát řídit. Úzkost její dcery ze spolknutí jídla teď přirovnává ke „stejnému strachu, který vás nutí držet se dál od okraje balkonu nebo střechy vysoké budovy.“
Už v roce 2024 CNN ve svém článku citovala tato čísla: Až 9 % americké populace bude mít v určitém momentu poruchu příjmu potravy, přičemž podle Národní asociace pro poruchy příjmu potravy (National Eating Disorders Association) studie naznačují, že ARFID postihuje přibližně 0,5 až 5 % populace. |
Statistiky ukazují prudký nárůst případů. Jen ve Spojených státech se od roku 2017 do roku 2022 zdvojnásobil počet hospitalizací, kde byla ARFID hlavní diagnózou. Specializovaná klinika Equip hlásí v roce 2024 nárůst pacientů o 144 procent oproti předchozímu roku. „Vidíme děti s autismem, které jedí dvě potraviny. U nich se pak objevují nedostatky jako křivice nebo kurděje,“ říká William Sharp z dětské nemocnice v Atlantě.
Také ve Velké Británii zaznamenali odborníci výrazný nárůst – charitativní organizace Beat uvádí, že počet hovorů týkajících se ARFID v roce 2023 byl téměř sedmkrát vyšší než v roce 2018. Diagnóza však často trvá roky – podle jedné studie v průměru tři, což je více než dvojnásobek času potřebného k diagnostice anorexie.
Péče o dítě s ARFID je vyčerpávající a emočně náročná. Rodiče často čelí nepochopení okolí, obviňování z přehnané úzkostlivosti a narůstajícímu stresu ve vztazích. „Když má dítě rakovinu, nikoho nenapadne vinit rodiče. Ale když má psychickou poruchu, ptáte se, co jste udělali špatně,“ říká Mark.
Léčba kombinuje kognitivně-behaviorální terapii, nutriční poradenství a někdy i medikaci. V Ameliině případě sehrály roli i léky na úzkost a postupná expozice „bezpečným“ jídlům. Návrat ke každodennímu životu trval měsíce a stále není jisté, zda se porucha nevrátí. Rodina i lékaři mluví o ARFID jako o dlouhodobém problému, který může přetrvat do dospělosti.
