Dubaj se prezentuje jako město bohatství a bezpečí. V reklamách svítí mrakodrapy, drahá auta a hotely. V pozadí je ale systém, který drží většinu obyvatel v závislosti na práci a kontrole.
Za vším stojí systém zvaný kafala, který drží pracovníky závislé na zaměstnavateli. Každý cizinec má sponzora, který za něj ručí a drží jeho vízum. Bez jeho souhlasu nemůže změnit práci. Když o práci přijde, ztrácí i právo zůstat v zemi.
Letecké posádky, které z Dubaje vozí dělníky z Bangladéše a Pákistánu, popisují jednotný obraz. Lety do Dubaje bývají plné, zpáteční často poloprázdné. Cestující si vybírají jídlo podle toho, co si zvolil člověk před nimi, nemají vlastní názor. Někteří cestují jen s pytlem na odpadky, bez kufru. Na sobě mají ručník nebo prostěradlo. Mnozí neumí číst čísla na letence a sedadlo nenajdou bez pomoci posádky. Většina z nich letěla letadlem poprvé. „Byli vděční, ale ztracení,“ popsal jeden z členů posádky.
Po příletu bývají dělníci ubytováni mimo město a pracují v horku přes čtyřicet stupňů. Vydělají jen několik dolarů denně. Oficiálně je otroctví zakázané, ale podmínky, ve kterých pracují, a úmrtnost při stavbách jako Burj Khalifa tomu odporují.
Dubaj zároveň udržuje přísnou kontrolu nad obyvateli. Kamery sledují každý pohyb a zákony trestají i kritiku vlády.
V diskusích se objevují i hlasy lidí, kteří v Dubaji žili. Jedna žena popsala, že v roce 2008 „bylo na letišti tisíce aut s cedulkami Sorry, opustili jsme zemi, nemůžeme splácet leasing“. Podle ní měl každý místní muž „jeden byt pro rodinu a druhý pro zábavu“ a ve firmách musel být zapsaný pouze občan Emirátů, i když nikdy nepracoval. „Platíte mu jen za to, že ho máte na papíře,“ uvedla.
Postavení žen také není tak silné, jak se navenek prezentuje. Modelky, které do Dubaje přijely na pozvání, se občas ztratí beze stopy. Cizinky, které nahlásí útok, bývají samy obviněny. Alkohol a vztahy mimo manželství jsou trestné. Na veřejnost se dostal i příběh princezny Latify, dcery Dubajského emíra. Pokusila se uprchnout ze země, ale byla zadržena a od té doby se neukázala na veřejnosti. Úřady tvrdí, že je v pořádku. Podobný pokus o útěk podnikla i její sestra Shamsa a později nevlastní matka Haya, která odešla do Londýna. „Princezně moc přeju, aby byla svobodná. Je mi líto těch lidí, co už se nikdy nevrátí domů,“ zaznívá v diskuzi.
V komentářích se střetávají dva světy. Jedni Dubaj obdivují jako bezpečné město s vysokým standardem. Druzí ji vnímají jako místo, kde se za luxus platí lidskými životy. „Je to odporná zlatá klec, ve které si člověk svobodně ani neu…, ale oni jsou na to hrdí. Kdyby neměli ropu, dodnes by bydleli ve stanech. Tohle video by měl vidět každý, kdo má Dubaj jako sen. Fasáda, pozlátko, promyšlený marketing. I na dovolenou tam jezdí jen povrchní hovada.“
Objevily se i opačné názory. „Ty dělníci tam jdou dobrovolně,“ napsal jeden z komentujících. Odpovědi pod jeho příspěvkem byly trefné. „Dobrovolně mohou i odejít, že? Bavil jste se s někým, kdo tam žil a má osobní zkušenost, nebo máte informace jen z internetu?“
Video Temná strana Dubaje a osobní zkušenosti lidí, kteří tam nebyli jako turisté, otevírají diskuzi o tom, co všechno se skrývá za leskem města, které svět vnímá jako sen.
