Smrt teprve devatenáctiletého českého esportového hráče Karla Ašenbrenera vyvolala na sociálních sítích řadu emocí. Zatímco většina komentujících byla zděšená, v šoku a smutná, našla se i část lidí, kteří se pod příspěvky, které smrt Ašenbrenera oznamovaly, rozhodli psát poměrně nemístné komentáře.
Jeho smrt začali komentovat stylem, že na vině je právě to, co se mladý Čech rozhodl dělat profesionálně, tedy hraní her na počítači. Podle některých neměl pohyb, podle jiných bylo na vině sezení za počítačem. Možná mnohým z nich ani nedošlo, že komentáře si s největší pravděpodobností bude číst rodina a pozůstalí po Ašenbrenerovi.
Jeho maminka Ivana se rozhodla, že všem pošle poměrně jasný vzkaz, který nahrála na svůj facebookový profil.
„Nechci a nemůžu mlčet. Nechci, aby smrt našeho milovaného syna způsobila, že se bude kritizovat esport a hraní počítačových her. Že se bude spekulovat o všem možném. Myslela jsem, že se mi podaří nečíst české komentáře, v nichž ti chytráci píšou: No jo, ty mladý nevědí co by roupama, no jo, není se čemu divit, když celý den sedí u kompu, no jo, kdo ví, co to bylo za rodinu, no jo, kdyby chtěl, tak by se léčil. Kde se ve vás všech bere tolik jistoty o „vaší pravdě“? Náš syn měl kolem sebe spousty lásky. Možná nejsem dokonalá matka, ale vždy jsem všechny své tři syny podporovala a bezmezně milovala a miluji,“ píše v příspěvku.
„Zároveň jsem je nebrzdila ani jim nepřivazovala kouli k nohám. I můj táta mi vždy říkal, že člověk má mít sny a má za nimi letět až k oblakům. Kája letěl. A vyletěl až hodně vysoko. To, že se začátkem roku veřejně přiznal k tomu, že se potýká s depresemi, byla jedna z nejodvážnějších věcí, a jsem na něj hrdá. Ano, bojoval s depresemi a není jediny. Svalovat vinu na gaming, je absurdní. Kája neseděl jen u počítače. Profesionální esportovci mají přísný režim podobně jako jiní sportovci. Musí jíst zdravě, hýbat se a dobře spát. I oni mají náročné tréninky. A stejně jako jinde, i zde platí, že tlak na výkon vytváří permanentní tlak na psychiku. Stačí málo, třeba někde v genech sklon k úzkostem, a pak už je jen krok k depresi. A stačí třeba nešťastná láska a přijde zkrat. Nikdo nemá právo nikoho soudit. Náš syn bojoval se svou nemocí a bojoval statečně. Stejně jako bojoval za tým Vitality, nebo předtím za BIG,“ pokračuje.
Nemlčme o depresích
Závěrem příspěvku pak dodává, že deprese se nedá ovlivnit, musí se léčit. „Deprese a jakákoliv jiné psychické onemocnění, nesmí být společností tabuizovány. Nesmíme skrývat, že kromě těla fyzického těla máme i duši. Nemlčme o tom. Nesmíme. Nikdo by neměl mít na čele stigma psychického onemocnění. Jsou to lidé jako ostatní. Nelituji ani jedné minuty, kterou jsem mohla strávit se svým synem,“ uzavírá příspěvek, který doplnila poslední společnou fotografií se svým synem.
V komentářích pod příspěvkem se jí dostává podpory, ale i omluv od některých, kteří se původně vyjádřili necitlivě. „Přijměte mou upřimnou soustrast. A i omluvu. Osudnou noc jsem zrovna studoval materiály na téma vlivu nespavosti na psychické problémy. Proto jsem se možná unáhlil,“ píše jeden z komentujících.
