Připadám si jako nějaký robot, když každé ráno vstávám a vím, co mě čeká. Jakýsi autopilot v hlavě mi říká, co všechno musím po ránu udělat a často mi přijde, že když se za tmy vydávám na první trénink, stále ještě spím. První dva týdny byly opravdu náročné, ale nyní už jsem se chytl a dokážu udržet tempo. Fyzička se mi zlepšuje, váha jde dolů a myslím, že jsem schopný být za měsíc připravený. Věc, se kterou se ale začínám potýkat stále víc, je neustále se zvyšující stres. Je to problém, který nedokážu za dva měsíce v podstatě nijak změnit a nejspíš velmi ovlivní celý zápas.
Do zápasu zbývá něco málo přes měsíc a já už si přeji, abych ho měl za sebou. Ne snad proto, že by mě trénování bojových sportů nebavilo, ale spíš v podstatě nemám čas na cokoliv jiného. Ráno se probudím a jdu na první trénink. Z něj přejíždím rovnou do práce, kde zatěžuji hlavu, která je kvůli tréninkům často dost mimo, protože píšu články. Když se konečně dostanu domů, sbírám síly, najím se a odpočívám. Poté se ale musím pomalu připravovat na druhý trénink, tak se lehce protáhnu, sbalím si věci a vyrážím. Domů se většinou vracím kolem desáté zcela vyčerpaný. Většinou už ani nevečeřím, dám si výjimečně něco lehkého, ale spíš si jdu rovnou lehnout. Druhý den mě totiž čeká to stejné.
Ačkoliv je příprava časově i fyzicky velmi náročná, baví mě sledovat vlastní progres. Jsou věci, ve kterých si věřím a jiné, na kterých musím ještě hodně zapracovat. Tak jako tak jsem se v tom našel a na tréninky se vždy těším. Trénuji úplně všechno, box, thajský box, brazilské jiu-jitsu, grappling, MMA. Vyčerpaný jsem ze všeho. Když trénuji boj na zemi, občas je můj sparring partner klidně o třicet kilo těžší. Nejen, že s ním v podstatě nehnu, ale když je v dominantní pozici, doslova mi svou vahou demoluje žebra a ubírá kyslík. Jsem za to ale rád, protože se tím učím řešit nevýhodnou pozici, ze které se musím dostat.
Přesně takovou práci na zemi jsme trénovali hned od začátku. Dostat se do nevýhodné pozice a naučit se, jak z ní uniknout. Nově jsme k tomu ale přidali také práci pod tlakem, takže nyní se musím dostat z pozice a zároveň se bránit spršce úderů, které vše komplikují. Není to vůbec příjemné, ale v zápasu se klidně může stát, že se dostanu přesně do takové situace. Když to natrénuji teď, bude to pro mě v zápasu o mnoho jednodušší. Učím se také přenést zápas z postoje na zem, ale jednou se mi stalo, že mi sparring partner omylem přistál na rameni, ve kterém mi ruplo. Samozřejmě to slyšel i cítil a okamžitě mě pustil, ale byl to problém, který mě v trénování omezoval celý týden.
Kromě práce na zemi samozřejmě trénuji také postoj. Díky dobrým reflexům, které jsem vždy měl, je pro mě jednodušší vyhnout se úderům nebo je zablokovat. Občas mi ale samozřejmě přistane na obličej dobře mířená rána, není to ale nic, co by mě tolik rozhodilo. Je mi ale jasné, že kdyby někteří kluci, se kterými trénuji, opravdu chtěli, ani bych si při sparringu neškrtl. V boxu si mě vyhlídl jeden z boxerů, se kterým jsem sparroval a bylo vidět, že ho to se mnou baví. Tak jsme se prostě začali tvrdě bít navzájem, ale na konci každého kola jsme si plácli. Musím říct, že mě velmi těší přátelský přístup všech kluků v gymu.
Za celou dobu trénování jsem zatím neposiloval. Váhu se mi daří úspěšně shazovat a to především díky zápasení na zemi, kde člověk zapojuje celé tělo. I když jsem měl problém s hlídáním stravy a jedl jsem tak, jak bych rozhodně neměl, dokázal jsem si udržet naprosto stejnou váhu. Nyní ale budu spalovat ještě víc, protože váha musí jít dolů. Vypadá to zatím sice dobře, ale nechci na poslední chvíli řešit, že mám víc kilo než bych měl mít.
Musel jsem také začít chodit na masáže, protože si moje tělo ještě pořád nedokázalo zvyknout na velkou fyzickou zátěž, kterou mám každý den. V důsledku toho mě dost bolí záda, krk a ramena, nohy jsou překvapivě v pořádku. Musím pořád zlepšovat svou kondici, takže se brzy zaměříme čistě na ni. Plánuji přidávat zátěžové běhání hezky postaru. Vzít si batoh, do něj si nandat závaží a běhat s ním na zádech. I když mám o samotném zápasu úplně jinou představu, může se stát, že se dostaneme až do třetího kola, kde bude fyzička opravdu potřeba.
Čím víc se blíží zápas, tím víc také začínám cítit ten tlak, který je neuvěřitelně destruktivní. Neustále si v hlavě vizualizuji všechny možné scénáře, jak to může dopadnout a vím, že stres je a bude můj nejtěžší protivník. Ať to dopadne jakkoliv, bude pro mě úspěch už jen to, že zvládnu dojít až do klece před celou arénou. Potom už to bude pouze o tom, kdo chce to vítězství víc. Soupeřovi ale rozhodně nedám nic zadarmo a těším se, až si společně poměříme síly.
