Mám za sebou první měsíc intenzivního trénování a necelý měsíc mám ještě před sebou. Všímám si velkých změn nejen v zápasení, ale také na svém těle. Výrazně jsem zhubl, naprosto jsem se zbavil jakékoliv chutě na alkohol a zároveň jsem začal jíst opravdu zdravě. Zpevnilo se mi tělo a jsem také odolnější vůči bolesti. Příprava je ale tak náročná, že trénuji dvanáctkrát týdně a volno mám pouze v sobotu. Opravdu si sahám na dno svých sil a Nenyho za to naprosto sesekám. I když musím ještě mnoho věcí natrénovat, jsem přesvědčený, že mu to dám v kleci sežrat.
Začal jsem trénovat ze dne na den a první zkouškou byl třídenní kemp, na kterém jsem si vyzkoušel sebeobranu. Bylo to sice fyzicky velmi náročné, ale vyhovovalo mi to. Je pro mě totiž už od dětství těžké probouzet se a tady jsem se mimo jiné naučil vstávat včas a okamžitě se pustit do trénování. Po třech dnech jsem byl ale naprosto vyčerpaný a hned několik lidí na kempu se hlasitě bavilo o tom, že se těší na odpočinek, až se vrátí domů. Já jsem ale zkrátka odpočívat nemohl, protože mě hned další den čekal první trénink brazilského jiu-jitsu.
Paradoxně mám právě z tohoto způsobu zápasení, který je bez jakýchkoliv úderů, nejvíce modřin, šrámů a bolí mě ze všech stylů nejvíc. Když se na mě totiž válí stokilový soupeř, který mi na žebra tlačí veškerou svou silou, je potom náročné vůbec se opět postavit na nohy. Za měsíc jsem se ale na zemi celkem slušně posunul a dokážu vyvinout tlak, přecházet z různých pozic a několikrát se mi podařilo sparring partnera ukončit. Horší to je, když sparruji s mým trenérem Tomášem Peleškou. Ten totiž drží fialový pásek v jiu-jitsu a i když mě často šetří, nemám zkrátka šanci. Vždy mi ale poté řekne, kde jsem udělal chybu, na co si mám dávat pozor, ale ne vždy se mi poté povede chybu neopakovat.
Co se týče postoje, také to často pořádně bolí. Některé údery ani ne, ale několikrát jsem šel k zemi. I když mám dobré reflexy, ani ty často nestačí a já si naběhnu na dobře mířené údery. Při sparringu se ale snažím pracovat s dechem, abych se zbytečně nevyčerpal ani ve chvíli, kdy jsem v nevýhodné pozici. Zápas je vypsaný na tři kola po třech minutách a zatím si myslím, že je v klidu udýchám. Nechci ale hrát na to, že by měl zápas trvat tak dlouho. Začínám si totiž vizualizovat scénář zápasu, který si následně snažím vtlouct do hlavy a podle mě ten zápas bude trvat pouze jedno kolo. I tak se ale musím připravit na něco jiného.
Už ani nevím, kolik desítek tréninků mám za sebou, ale všímám si, jak se moje mentalita začíná měnit. Ze začátku jsem Nenyho, který se mnou bude zápasit, vnímal jako někoho, kdo se snaží udělat něco pro své zdraví a nechoval jsem k němu v podstatě žádnou zášť. Párkrát jsme se bavili a přišel mi jako sympaťák. Teď se to ale výrazně mění, protože jsem si zkrátka uvědomil, že mi stojí v cestě. Beru ho nyní jako člověka, kvůli kterému musím tohle všechno snášet. Jako člověka, který mi bude chtít v kleci ublížit a nebude si brát servítky. A já ho za to všechno zkrátka v zápasu porazím. Ať to dopadne jakkoliv, určitě si s ním podám ruku až bude po všem.
Co mě ale hodně vytáčí je fakt, že nevím, zda opravdu trénuje. Já na svůj Instagram občas nějakou tu fotku nebo video z tréninku přidám a navíc také píšu tento deník. On ale nepřidal vůbec nic a nevím, jestli opravdu něco dělá. Zároveň vím, že na svůj první zápas nijak zvlášť netrénoval a pořád přemýšlím nad tím, že se i tentokrát dopouští stejné chyby. Pokud to tak je, budu v zápasu o to víc agresivní, protože tak tvrdé životní období, jaké mám nyní, jsem zkrátka ještě nezažil. Pokud proto zjistím, že na to celou dobu kašle, tak ho v té kleci naprosto rozsekám.
Brzy má být úvodní tisková konference k celému galavečeru a já doufám, že na ni přijde. Hrozně mě totiž zajímá, jestli se opravdu připravuje, jak je na tom s váhou a spousta dalších věcí. Já zatím váhu tolik neřeším, ale tréninkem a správnou stravou mi kila klesají sama. Momentálně už mám pod 88 kilo a chci se dostat na 84 kilo. Přijde mi to jako ideální váha, se kterou budu zároveň ještě o něco rychlejší a mrštnější.
Kromě narůstající agrese vůči Nenymu, mě ale postupně začíná dostávat stres. Nad zápasem nejvíce přemýšlím před spaním, kdy se mi často doslova rozbuší srdce. Zápasit před stovkami lidí zkrátka není jen tak a je mi jasné, že se mi budou třást kolena. Nebojím se ani tak samotného zápasu, jako spíš nástupu do klece před tolika lidmi. V tom mi velmi pomáhají diskuze s kluky z gymu, kteří mi radí, na co v tu chvíli mám myslet a na co naopak ne. Jsem zvědavý, jak to celé dopadne, ale nyní jdeme do finále a čeká mě teď daleko vyšší tempo. Jsem ale pořád přesvědčený o tom, že si Neny v zápasu ani neškrtne.
