Do zápasu zbývají dva týdny, které nejspíš utečou jako voda. Intenzita tréninků je teď ale na vysoké úrovni a proto mě čeká asi to nejtvrdší období, jaké jsem doposud zažil. Protože je už ale zápas za rohem, začíná mě neuvěřitelným způsobem dostávat narůstající stres, který mi naprosto znemožňuje některé věci. Poslední dobou velmi málo spím, protože se mi hlavou neustále honí myšlenky nad zápasem a zároveň nedokážu pořádně jíst. To má v souhrnu naprosto destruktivní účinek a těžko se mi kvůli tomu trénuje.
Tréninky jsou teď tvrdší a tvrdší. Už to není pouze o zkoušení různých technik boje, musím teď používat vše, co jsem se za dva měsíce přípravy naučil. Občas v tom ale pěkně plavu a pochopitelně za to při sparrinzích pykám. Mimo to se kvůli stresu pořádně nevyspím. Před spaním myslím na zápas, na to, co všechno se při něm může stát, na tlak, který bude při nástupu do klece obrovský a samozřejmě si představuji, co bych dělal v případě, že bych prohrál. Často se stává, že spím pouze čtyři hodiny a to je potom druhý den samozřejmě znát. Když jdu ráno trénovat, moje hlava absolutně nechápe nic z toho, co mi trenér Peleška vysvětluje a to je dost špatné.
Když jdu po tréninku do práce, připadám si úplně mimo a sám nechápu, jak se vůbec na práci dokážu v takových stavech soustředit. Večer mám navíc ještě druhý trénink a to už jsem většinou na pokraji zhroucení. Při tak náročné přípravě je samozřejmě velmi důležitá strava. Tělo totiž potřebuje z něčeho čerpat energii, ale v důsledku toho, že jsem pořád ve stresu, se nedokážu kolikrát pořádně najíst. Jednou jsem dokonce za celý den snědl jediný rohlík a upřímně, trénovat po tak malém množství jídla, je opravdu náročné. Nedokážu teď prostě jíst tolik, aby mělo moje tělo sílu všechno zvládat a tak to občas prostě nezvládám.
Jdeme ale do finále a teď zkrátka musím zatnout zuby a dva týdny to ještě vydržet. Už to není o tom, jak dopadne zápas, ale o tom, zda dokážu v přípravě obstát. Šel jsem do toho s tím, abych dokázal sám sobě, že když něčemu obětuji čas a dřinu, dokážu se posunout dál. To, že jsem teď v nejkritičtějším období celé přípravy, ale neznamená, že se na to vykašlu. Naopak, dostal jsem se do fáze, kdy se ukáže, zda na to opravdu mám nebo ne. Při sparrinzích už si začínám víc věřit. Nebojím se si přijít pro pár úderů a snažím se pracovat na strategii, kterou bych mohl v zápase využít. Občas se mi to povede, občas ne, ale pokud dokážu zachovat klidnou hlavu, můžu vyhrát.
Kluci z gymu mě velmi podporují a radí mi, na co bych se měl zaměřit. Samozřejmě mi spousta věcí nejde a oni jsou ochotní mi vše trpělivě vysvětlit. Už jsem si některé věci zautomatizoval a několikrát se mi povedla kombinace úderů, která byla dobrá a já absolutně netušil, kde se to ve mě vzalo. Otázkou ale je, zda to bude stačit na to, abych zápas vyhrál. I když si pořád věřím, nervozita dokáže udělat divy a já v zápase můžu zapomenout polovinu věcí, kterou jsem se za dva měsíce naučil. Můžu mít problém s dýcháním a hrozně rychle se unavit, takže se musím připravit opravdu na všechno.
Poslední dobou už na nic jiného nemyslím. Ostatní věci dělám automaticky, dny mi splývají a kolikrát ani nevím co je za den. Odpočívám pouze o víkendu, ale cítím, že si po zápase musím dát velikou pauzu. Naskočit do tolik intenzivní přípravy není jen tak a i když jsem se s tím vypořádal celkem dobře, dlouho už bych to nejspíš nevydržel. Trénovat s vědomím, že mám ještě čas se spoustu věcí naučit, byla celkem brnkačka. Teď mi ale dochází, že už zbývá jen velmi málo času a já ze sebe musím vydat maximum, abych si potom mohl říct, že jsem to dokázal.
