Začátkem roku vstoupilo na trh turecké internetové tržiště Trendyol. Funguje na podobném principu jako Temu, Shein a AliExpress. A stejně tak jako všechny zmíněné, i Trendyol se stal brzy synonymem slov fast fashion. Mnoho českých veřejně známých osobností se ale rozhodlo s e-shopem spolupracovat. Nedávno se do nich pustila spisovatelka Radka Třeštíková. Trendyol označila za „fast fashion trash“ a ač nikoho nejmenovala, teď na její slova začínají někteří reagovat.
Kdo patří mezi ty, kdo Trendyol propagují? Například Týnuš Třešničková, Tereza Ramba, Agáta Hanychová nebo Emma Smetana. O e-shopu Trendyol a vyjádření Třeštíkové už redakce Antiyoutuber.cz začátkem týdne informovala. Ještě před vydáním článku jsme oslovili několik influencerek, které s ním spolupracují s dotazem, proč se rozhodly spolupráci přijmout a zda si uvědomují pověst e-shopu. Ani jedna z nich dodnes na naše dotazy nereagovala. Emma Smetana se teď k celé věci vyjádřila veřejně na Instagramu.
„Jedna moje veřejně známá kamarádka tady na Instagramu vyhejtila e-shop, se kterým jsem spolupracovala na pár kampaních a nejspíš ještě budu. Ptáte se, co já na to. Co já na to? Já na to několik věcí,“ uvádí Smetana dlouhé vyjádření na Instagramu. Uvědomuje si prý dopady módního průmyslu na životní prostředí a také to, že pracovní podmínky zaměstnanců velmi často kolidují s etickými pracovními podmínkami. Smetana zkrátka ví, že je fast fashion problém a proto začala častěji nakupovat v second handech, za což se jí prý média vysmívala.
Přiznává, že z jedné třetiny její šatník tvoří i nové oblečení. Tvrdí, že na masových e-shopech kromě punčoch pro dceru nakupuje převážně udržitelný sortiment a především boty populárních značek. „Samozřejmě jsem si tam opakovaně pořídila i kousky pochybné kvality, které se blýsknou na jednom focení nebo koncertě a pak je pošlu dál do oběhu. Hoď kamenem, kdos...,“ vysvětluje. Tvrdí, že za nadprodukci nemohou jen internetová tržiště, jako je například Trendyol. Prý za ni mohou i luxusní módní domy, protože dříve se šily dvě kolekce ročně, tedy ty na jaro a léto a podzim a zimu, teď se jich šije mnohem více.
To, že vyjádření je zdlouhavé, si uvědomuje s největší pravděpodobností i Smetana. Sama totiž napsala, že pokud by někdo stál o pointu vyjádření, navrhla by to, že by lidé měli zvažovat, jak s věcmi zacházejí, kolik jich potřebují, v jaké kvalitě je požadují, kolik jsou ochotní za ní platit a koho nákupem podpoří. A Smetana jejím nákupem podpořila čínského giganta Alibaba Group, který má teď v Trendyol podíl 86,5 procent. Alibaba Group mimo jiné vlastní i AliExpress. „Já svým předposledním nákupem chtěla potěšit tu hejtující kamarádku, u našeho krbu na ni čekají krásné prémiové papuče na procházky po Špindlu. Příště dostane skandinávskou čepičku z hipster-eko-vegan-krámu na Letné,“ rýpla si nakonec Smetana.
Fungování e-shopu označila Třeštíková jako dva malé kroky dopředu a tisíc kroků zpátky. „Je to mimo jiné absolutní fast fashion trash, který ztělesňuje všechno to, proti čemu se poslední roky na poli módy bojuje, od kvality, pracovních podmínek až po dopad masivní výroby na životní prostředí,“ píše Třeštíková na Instagramu. Zároveň prý nechápe, jak mohou influenceři a veřejně známé osobnosti spojovat jméno s e-shopem Trendyol a „s čistým svědomím mu pomáhat se prosadit na našem trhu“.
Proč je ale rychlá móda takový problém? Jedním z nejzásadnějších problémů je nadprodukce módních řetězců. Oděvní firmy vyrábějí více oblečení, než kolik lidé jsou schopní unosit. Výsledkem je, že miliony oděvů vyrobených každý rok nikdo nenosí, a proto skončí na skládce nebo ve spalovně. Vzhledem k tomu, že fast fashion, jak název napovídá, soustředí na to, aby rychle zareagovala na módní trendy, je nadprodukce nevyhnutelná.
Americká a kanadská nezisková organizace Public Interest Research Group, která se zabývá ochranou a prosazováním práv zákazníků, uvádí, že na výrobu jednoho bavlněného trička se spotřebuje více než 2600 litrů vody a uvolní se stejné množství skleníkových plynů jako při desetikilometrové cestě autem. Na celém světě se každou sekundu na skládku nebo do spalovny odveze jedno nákladní auto plné oblečení a každý rok se vyhodí materiály v hodnotě vyšší než 100 miliard dolarů.
Při výrobě oděvů se spotřebuje velké množství sladké vody, která se často vrací zpět do přírody a obsahuje velké množství nebezpečných chemických látek používaných při barvení a úpravě oblečení. Módní průmysl je zodpovědný za 20 procent celosvětového znečištění vody. Syntetické oděvy se také významně podílejí na znečištění oceánů plasty v podobě mikroplastů. Všechno zboží z fast fashion řetězců znečišťuje životní prostředí ještě dlouho poté, co skončí v popelnici. Spalováním oděvů se znečišťuje i ovzduší, na skládkách se z oděvů uvolňuje například metan. Módní průmysl je celkově zodpovědný za 10 procent celosvětových emisí uhlíku.
